Ne vždy se zadaří a můžete být svědkem zázraku…   Ale pěkně od počátku. Když mě Kristýna před pár dny požádala, zda bych nevyfotil jejího syna Luise, ale tentokrát i s jeho tátou, aby měli všich tři společné fotografie, už dopředu jsem věděl, že to bude prima čas. Léto, slunce, lokace v Troji…   vše ale mělo být jinak. Proč mě to vlastně nepřekvapuje. Zvolili jsme nedělní dopoledne, aby ve městě bylo pokud možno méně lidí. Hodinku před srazem slyším známý zvuk příchozí zprávy a už povědomě si říkám, že se jedná o focení. Mraky na nebi posunuly termín focení z dopolední desáté hodiny na odpolední čtvrtou. V půl jedenácté začalo svítit slunce a stěrače autobusu, který mě vezl ke Kristýně domů, se rozkmitaly pár minut před čtvrtou. Pech…? Možná. Ale možná, že ne. Něco nás chtělo dostat v určitý okamžik na určité místo.

Pozdní odpoledne bylo příjemně teplé, mraky se opět honily po nebi a s nadějí jsme očekávali, že slunce proklouzne některým z pruhů nebeské modři nad obzorem. Přes mírnou nepřízeň počasí byla nálada příjemná a malý Luis si užíval oblíbeného deště, který naštěstí pomalu ustával. Pár snímků po cestě, pak další na rozlehlém molu, pár slov s pánem, co se přišel osvěžit pár tempy a Luisova svačinka. Od rybníku nás odvlekl nedaleký pahorek s uschlou vysokou travou a téměř dokonale maskovaný krásný pes. Když Kristy viděla, že Luis nemůže ze psa spustit oči, začala trochu trnout. Pes vysoký jako Luis, vypadá mladě a ještě docela divoce. Ale pak se to stalo. Pár pohledů a Luis se psem byli na chvíli jeden. Radost, hra, respekt. Je to vlastně přirozené, to je to správné. V tu chvíli si uvědomíte, jak izolováni od kořenů žijeme. Jaká je to škoda, že si lidstvo provedlo to, co si provedlo. Ale…   jak se říká, vše má svůj smysl…

Děkuji Kristy za príjemné pozdní odpoledne…