Již několik let si říkám, že bych rád fotil portréty v probouzející se Praze. Radovat se z příchodu prvních slunečních paprsků do ulic a uliček, užít si dlouhých stínů a prázdného města…  moment. Prázdného města..? …ale Praha přeci nikdy nespí. Co tedy s tím? Jediná šance je fotit, když jsou dny nejdelší a ideálně v neděli ráno. No a pak ještě mít podobného blázna, který by byl ochoten vstávat kolem čtvrté hodiny ranní. A letos se to podařilo. A to dokonce tak, že jsem byl sám vyzván Petrou, se kterou už pár let fotím. Sice to nebyl úplně nejdelší den v roce, ani jsme nezačínali ještě před východem slunce, ale i tak máme z těchto fotografií radost.